O lakomém sedlákovi

Na konci Stránky směrem k Tajné, tam kde mají svůj dům Křížovi, měl svou chalupu jeden sedlák. Ten měl široko daleko pověst velikého lakomce. Proto také žádný z místních mládenců k němu do služby nechtěl. Sedlák vždy na jaře, když na polích přibývalo práce, vyjel do okolí a sháněl levného pomocníka. Je pravda, že pokaždé našel někoho, kdo nevěděl, jaký lišák bude jeho pánem.

A tak se stalo, že jednoho jara, přivezl do chalupy mladého a pracovitého Jana. Slíbil mu, že po celé léto se o něho postará a na podzim vyplatí pár zlatek. Jan, který měl ve své vsi panenku a na podzim plánoval svatbu, rád souhlasil. Usilovně pracoval, o dobytek s láskou pečoval a počítal, kolik zlatek dá své Andulce do klína v den svatby.

Uběhlo jaro, sluníčko už se rychleji ukrývalo za akáty na stráni. Přišel podzim, brambory již byly sklizeny a Jan už jenom zoral pole, aby si pod sněhem odpočinulo před příštím jarem. Pohledem se rozloučil s údolíčkem, vrátil se domů, nakrmil koně a vyhřebelcoval je. Poplácal je po plecích a vydal se za sedlákem. „Tak pane otče,“ oslovil sedláka. „Svoji práci jsem odvedl, teď je na vás, abyste svůj slib splnil a vyplatil mě.“

„Jakže, ty máš odvahu po mně ještě chtít peníze?“ osopil se na něho sedlák. „Což jsem tě po celou dobu neživil, neposkytl jsem ti peřinu na spaní, střechu nad hlavou? Za tu práci, kterou jsi tady odvedl, je to víc než dost!“

Ale Jan se nechtěl je tak vzdát. Domáhal se spravedlivé odměny za poctivou práci. „Všude v okolí povím, jak plníte své sliby!“

Sedlák dostal takovou zlost, že milého Jana popadl, strčil do skalního sklepa a těžkou závoru za ním zasunul. Jan se rozhlížel kolem, úzkou škvírou sem pronikalo slabé světlo a tak viděl, že je vlastně ve velikánské jeskyni vydlabané ve skále. Úniku odsud nebylo. Sedl si tedy na zem a zasmušile vzpomínal na Andulku, která na něho se svatebním závojem doma čeká.

Netušil ovšem, že jeskyně v sobě skrývala velké tajemství. To tajemství střežil obrovský netopýr, jehož roztažená křídla splývala se stropem jeskyně tak dokonale, že si ho nikdy nikdo nevšiml. Jen při pozorném pohledu jste mohli uvidět dva rudé plamínky – jeho oči. A ty oči teď sledovaly soužení mladého Jana. Náhle Jan uslyšel silný hlas: „ Nezoufej, Jane, mohu ti pomoci.“ Netopýr mávl křídly, ozval se ohromující rachot a před očima Jana se otevřela zadní stěna jeskyně a jasné světlo vedlo Jana do další velké jeskyně, plné zlata a drahých kamenů. „Jane, pospěš, vezmi si co zasloužíš a jdi za svou milou.“ Pobízel Jana netopýr. Jan nabral zlata i drahých kamenů, co se mu do kapsy vešlo a vyšel ven.

Rachot však uslyšel i lakomý sedlák. Běžel k jeskyni a vidí, kolik bohatství sč v jeho jeskyni skrývá. Vůbec si nevšímal Jana, který za svou Andulkou pospíchal, hned se vrhl k pokladu, nabíral zlato co mu síly stačily, vyběhl ven, vysypal je na hromadu a rychle se vracel pro další. Ale to již netopýr opět mávl křídlem a skála se s rachotem počínala zavírat. Sedlák, hnaný touhou po bohatství vší silou začal bránit zavření skály. Ale co zmohou sebechtivější lidské ruce proti síle mohutné skály. A dokonce i trestu se lakomému sedlákovi dostalo. Ze zavírající skály ruce sice vytáhl, ale sevření kamene mu ruce tak zmáčklo, že od té doby před lidmi své plácačky za zády ukrýval. Hromada zlata se před jeho očima v kamení proměnila a nakonec mu zbyl posměch celé Stránky.

A Jan? Ten samozřejmě se svojí Andulkou svatbu oslavil. O tom co potkalo lakomého sedláka se možná ani nedozvěděl.

Už dávno nestojí chalupa, ve které žil lakomý sedlák. Jeskyně prý ale stále ukrývá veliký poklad. A netopýr stále bdí nad tím, aby se ho nezmocnil nějaký lakomec.