Prezentace od 12.45 do 13.45 hod. v místě startu pod lipami u rybníka
Pořadatel: Příznivci běhu - Pavel Mráček st., tel. 608 390 548, e-mail:
Tato adresa je chráněna proti spamování, pro její zobrazení potřebujete mít Java scripty povoleny
Přihlášky do 14. 9. 2014 na výše uvedeném kontaktu
Startovné: 30,- Kč
Startér: Štefan Dvorščík st.
Časoměřiči: J. Kloudová, J. Kalivodová, M. Bártová, A. Olšová, K. Koukalová a další realizační tým
Lékařský dozor: MUDr. Hartlová
Trať: běží se okolo rybníka (prvních 100 metrů je technicky náročných - užší zámková dlažba, dále je asfaltová povrch).
Ženy: 2 kola (720m)
kategorie A do 34 let
1. Dvorščíková Kristýna - 2:40
2. Tajčmanová Klára - 3:00
3. Tylová Michaela - 3:17
kategorie B od 35 let
1. Marcolová Hana - 2:50
2. Palusková Dana - 2:52
3. Veselá Anita - 2:59
Po udělení medailí a diplomů - běžecké naděje (závody dětí na 1 okruh), poté závod pro muže na 3 okruhy o celkové délce 1080 m.
Bude následovat vyhodnocení (1. - 3. místo medaile, ostatní obdrží účastnický diplom)
Vložený závod:
Stránecko-Jeseterská časovka
závod na 400m a vypití jednoho alkoholického piva
startovné 30,- Kč
Kategorie ženy a muži nad 18 let + kategorie Štamgasti
Článek paní Vlaďky Kaulerové Vaňkové ze Mšenských novin:
„Dnes dopoledne běžím Stráneckou časovku,“ připomíná mi můj muž, jinak zdatný běžec, třetí zářijovou sobotu. Vzhledem k tomu, že o Stránecko a především Stránecko – Jeseterské časovce jsem slyšela z jeho úst hotové zkazky, napadá mne, že se na ně vypravíme společně.
Když sjíždím do jednoho z nejnižších bodů obce Stránka, je pár minut před 14. hodinou. Rychle zaparkuji před místní hospodou a vydávám se kolem rybníku ke stánku, u něhož probíhá prezentace závodníků. Překvapuje mne chumel kolem postávajících lidí. Záhy však pochopím, že minimálně polovinu z nich tvoří rodinní příslušníci, kteří přišli podpořit své blízké. Skupinky se různě obměňují, lidé se navzájem zdraví, běžci se rozklusávají, běžkyně protahují svaly a upravují neposlušná startovní čísla či dresy. Počasí je nádherné, čirý podzimní vzduch je prozářen hřejivými slunečními paprsky, není však vedro.
Zatímco se kolem sebe rozhlížím, prásk, zvuk hlasitého výstřelu ze startovní pistole, kterou naprosto zkušeně a profesionálně ovládá starosta zdejší obce Štefan Dvorščík st., jinak nenápadný šedesátník, se mi zařízne do ušních bubínků. Je odstartováno, první závodnice vybíhá a záhy mi mizí z očí, když ji trasa zavede na protější stranu rybníka. V tuto chvíli ještě netuším, jak moc budu vděčná oné malé vyvýšenině, která mi teď brání ve výhledu.
„Ty také běžíš?,“ ptá se mě další účastnice časovky a zároveň má kolegyně Zdenka Vyhlasová. „Ne, ne,“ odpovídám jí, vědoma si toho, že svůj poslední běh jsem absolvovala před cca 20 lety, nepočítám-li každodenní ranní poklus do práce. Nicméně semínko je již zaseto a červíček hlodá. Že bych to zkusila? Někdo přece musí být poslední. „Mami, poběž,“ začnou se na mě věšet mé děti, a já, abych dostála roli vychovatele, se jdu váhavě prezentovat. Můj muž mi obratně připíná startovní číslo a můj osud je zpečetěn. Ještě se stihnu zeptat manžela na nejvhodnější taktiku. Odpoví mi parafrází slov Jacquese Anquetila, pětinásobného vítěze Tour de France: „Od začátku naplno, neustále přidávat a do cíle zaspurtovat!“
Překvapeně povytáhnu obočí. Zavážu na dvojitý uzel tkaničky u bot a už jsem na startu. Při výstřelu sebou pochopitelně trhnu a chvilku mi trvá, než zkoordinuji nohy, ale pak svižně vybíhám. „Bude to dobrý,“ říkám si po 50 metrech, nepřekvapí mne ani malý kopeček, v klesání nepatrně zrychlím a až do konce 1. kola běžím solidním tempem. „1:37,“ zaslechnu, když probíhám kolem časomíry. V tuto chvíli již vím, že nastavené tempo neudržím. „Přepálila jsem to,“ pomyslím si, neboť sportovní výrazy mám za ty roky po boku mého muže odposlechnuty. 80 metrů k maličkému stoupání ještě běžím, avšak těch 25 metrů do kopečka vycházím krokem, neboť se domnívám, že nejsem vidět. Z protějšího břehu rybníka však na mě manžel huláká: „Nezastavuj, poběž!“ A mně nezbývá než poslechnout, ačkoli mám regulérní pocit, že vypustím duši. V zatáčce se ke mně manžel přidává a neúnavně povzbuzuje. S chutí bych mu řekla něco od plic, ale těm se bohužel nedostává kyslíku. Běžím, i když myslím, že pomalejší sprint v cíli ještě neviděli a dnes už neuvidí. „3:58,“ zaslechnu v momentě, kdy se svalím do trávy. Ještě se ani pořádně nevydýchám a už je tady vyhlašování. Na to, že bych mohla stát na bedně, vůbec nepomýšlím, vím, že nejlepší čas měla teprve jedenáctiletá Kristýna Dvorščíková (2:40). Získávám však krásné sedmé (rozuměj poslední) místo a rovněž diplom. Pan Mráček, hlavní organizátor Stránecké časovky, prostě myslel na všechno. I na nečekané nováčky.
To už se ale rozebíhá časovka mužů a první borci míří na start. Já se sotva dobelhám ke zdravotnickému personálu, který zde zastupuje MUDr. Kateřina Hartlová, a pokládám jí otázku, cože se to proboha dělo s mým organismem v onom výše zmíněném stoupáníčku. Lékařka pohotově reaguje: „Ztratila jste dech. U netrénovaného jedince dojde v takové situaci k abnormálnímu zvýšení tepové frekvence a srdíčko není schopno přečerpat tak velké množství krve najednou, aby se okysličilo celé tělo. Člověk tedy lapá po dechu a trápí se.“ Tak to jste vystihla přesně, pomyslím si, avšak paní doktorka ve snaze povzbudit mne dodává: „Vše lze napravit pravidelným tréninkem.“
Její slova se vzápětí potvrdí hned několikrát, neboť kolem nás postupně probíhají jednotliví běžci. Nevěřícně sleduji práci jejich svalů a při vyhlašování časů mám pocit, že špatně slyším, zvlášť když uvážím, že běželi o jedno kolo víc než ženy, tedy 1080 metrů namísto ženských 720. Nejlepší z mužů – Jiří Šmíd – vytvořil s časem 3,06 minut traťový rekord.
Je půl páté, nejlepší běžci v jednotlivých kategoriích přebírají ceny a přichází zlatavý hřeb dnešního dne. Sluníčko svítí téměř letně a já na chvilku zalituji, že jsem do Stránky přijela autem. Na start se totiž staví nesourodé dvojice závodníků, vždy jeden sportovec a jeden štamgast místní restaurace U Jesetera. Začíná 2. ročník recesistického klání nazvaného Stránecko – Jeseterská časovka. Před účastníky stojí nelehký úkol. Musí oběhnout levý břeh rybníka, zamířit do zmíněného hostince, kde na ně čeká orosený půllitr (či třetinka) s dobře vychlazenou „jedenáctkou,“ již musí co nejrychleji vypít a pokračovat k rybníku, jehož oběhnutím závod dokončí. I při této disciplíně se potvrdí pravdivost slov MUDr. Hartlové o pravidelném tréninku. Zatímco lékařka má obavy o zdravotní stav některých štamgastů, organizátor závodu Pavel Mráček starší s napětím sleduje, jak ti ostříleným běžeckým borcům „dýchají na záda“. Nejednou je přitom svědkem situace, kdy k Jeseterovi přibíhá jako první kovaný sportovec, který je ovšem při pití pěnivého moku předstižen místním štamgastem, jenž hravě pozře půl litru předepsané tekutiny a vybíhá od hospody směrem k cíli, zanechávaje svého protivníka s nedopitou sklenicí v ruce. Pro úplnost dodávám, že v cílové rovince se poměr sil ještě jednou zvrátí, ale jak pravidelní běžci sami přiznávají, je to „o fous.“ Všichni se shodují, že pravidelný trénink je důležitý, nastává dekorování vítězů, gratulace, všude kolem se ozývají salvy smíchu. Pavel Mráček nezapomíná ani na své spolupracovníky, jejichž pomoc při organizaci obou časovek velice oceňuje. Fotografové mačkají spouště, ještě poslední snímek a „za rok nashledanou, Stránko!“
