O dobrých vílách

Ve Stránce v dávných dobách neměli lidé snadný život. Uživit rodinu dalo hodně práce, ale byli to lidé pracovití a skromní a tak jim život přinášel i nejednu radost. Z malých políček sklidili obilí i brambory, slepičky snesly pár vajíček a kozí mléko dětem také chutnalo. Vesnička je obklopena lesy a háji a tak šikovný sedlák dokázal i dost dříví na zimu do kůlny naskládat. Jednoho dne i mladého Ondru maminka do lesa na dříví poslala. Vesele si vykračoval po cestě do lesa, sekyrku přes rameno. V hlavě však neměl nic jiného, než myšlenky na Barunku, dívenku jako květ. Však také již svatební přípravy započaly a Barunka jeho ženou co nevidět bude.

Vešel do lesa, ani se nerozhlížel a první strom, který se mu do cesty postavil , ucítil ránu jeho sekyrky. Ondra, jen co sekyrku zaťal, uslyšel slabé zasténání. Mladý doubek, který chtěl porazit, se celý zachvěl. „Asi vítr silněji zadul,“ pomyslel si Ondra a znovu sekeru nad hlavu zvedl. Náhle za svými zády uslyšel rachot, otočil se a před sebou uviděl samotného Vládce lesů. Vysoká postava, spíš jako starý kmen stromu, mechem celý obrostlý, místo rukou propletené kořeny, tvář zeleným vousem obrostlá. Jen oči metaly směrem k Ondrovi ohnivé blesky.

„Což nevidíš kolem sebe dostatek napadaných větví, nestojí všude staré suché stromy? Musíš ničit mladý doubek, který ještě léta k nebi poroste? V jeho větvích se budou veverky prohánět, ptáci svá hnízda stavět. To vše bys chtěl zničit?“ burácel lesem hlas jeho pána. „Zaklínám tě, bude z tebe také mladý strom, abys poznal, jaké to je, chvět se hrůzou vždy, když někdo se sekyrou do lesa vstoupí.“ Jak vládce lesů řekl, tak se i stalo. Na místě, kde stál Ondra, vyrostla mladá jabloň. Jen pohozená sekyrka připomínala Ondru.

Nastal soumrak. Ondra se nevracel a Barunka marně vyhlížela na cestu. Všichni vesničané se s lucernami vydali do lesa. Prošli celé údolí, vyšplhali až na kopec k Tajné, ale po Ondrovi jako by se zem slehla. Jen jeho sekyrka vedle mladé jablůňky prozradila, že tu Ondra byl. S pláčem se vracela Barunka domů, celou noc naříkala a Ondru vyhlížela. Druhý den opět od rána do večera lesem chodila, do skal nahlížela, ale milého nenašla. Jen jakási síla ji k jablůňce přitahovala.

Byl kulatý měsíc na obloze, svým jasem prosvětloval mlžný opar v údolí, kudy se nešťastná Barunka domů vracela. Přes slzy ani na cestu neviděla a tak se stalo, že se ocitla uprostřed louky. Protřela oči a co to vidí? Ten mlžný opar, který se v údolí chvěl, to jsou tančící víly. Drobné průsvitné bytosti, tak lehounké, že se v tanci ani země nedotýkaly. Obklopily Barunku, sladce k ní promlouvaly, utěšovaly a slzy svým dechem vysoušely. „Máme lék na tvůj zármutek, Barunko, naší radou se řídit musíš a milého opět uvidíš.“ Jedna z víl se sehnula a z trávy utrhla veliký květ lučního zvonku. „Každý den musíš kalich svými slzami naplnit a před východem slunce jimi kořeny jabloně svlažit. Až korunu stromu růžové květy ozdobí, tvé trápení pomine.“ Ještě víly Barunku po tváři pohladily a pak se jako mlha rozplynuly.

Barunka jejich rady svědomitě poslechla. Vždy ráno ještě za šera pospíchala do údolí. Víly již na ni čekaly, k jabloni ji doprovázely a Barunku k vytrvalosti a odvaze povzbuzovaly. Větve jablůňky prohlížely a sledovaly, kterak se kůra napíná, pupeny začínají ukazovat zeleň mladých lístků. „Vydrž, Barunko, vydrž. Zanedlouho i květ svou barvu ukáže.“

Barunka neustávala ve své práci, denně kropila jablůňku svými slzami. Třicátého dne, když přistoupila ke stromu, uviděla perly růžových poupat zdobící větve jejího stromu.

S nadějí přistoupila ke stromu a přiložila líce k něžným poupatům. Jak se nad obzor slunce vyhouplo, před Barunčiným zrakem se jabloň v kytici bílých květů proměnila. Barunka vnořila svou tvář do té nádhery. Přivoněla a ta vůně ji tak omámila, až se jí kolena podlomila. Už málem k zemi padá, ale v tu chvíli cítí, jak ji větve jabloně podepírají. Ne, větve to nejsou, to jsou něžné a pevné paže jejího Ondry.

Štěstí Barunky a Ondry bylo nesmírné! Ani si nevšimli, že stojí v kruhu víl a mezi nimi i Vládce lesů. „Zasloužil sis trest, ale víly, mé dcery, mne přesvědčily, že velká láska tvé Barunky zaslouží odměny. Běžte domů a buďte šťastni. A ty Ondro dbej, abys již nikdy neporušil zákony lesa.“